Dnes Vám nabízím pokračování minulého článku o našich – Týneckých legionářích.
To že se jednalo o lidi schopné a odhodlané, dokazují nejen válečné úspěchy, ale i jejich velká vytrvalost při cestě z dalekého východu. To že na tuto cestu bylo potřeba opravdu velkého úsilí a vytrvalosti svědčí i to, jak dlouhá byla a kolik času a sil celý návrat zabral.
Zajímavě je počátek a průběh této cesty popsán v časopisu Lidé a země:
Tažení československého vojska evropským Ruskem i Sibiří je srovnatelné s anabází bájných řeckých Argonautů. Vznik ruských legií však byl poněkud opožděný. Teprve po ruské únorové revoluci se T. G. Masarykovi a dalším československým politikům podařilo přesvědčit Kerenského vládu o potřebě sestavit samostatnou československou brigádu z dobrovolníků z řad českých a slovenských zajatců. Vítězství legionářů v bitvě u Zborova 2. července 1917 sice podnítilo zájem o další vstup do legií, na druhé straně se situace v zemi začala měnit.
Po vítězství bolševické revoluce totiž Rusko uzavřelo separátní mír s Centrálními mocnostmi, v jehož důsledku stávající dvě divize legionářů ztratily možnost bojovat proti nepříteli. Bylo rozhodnuto odsunout je z Ruska východním směrem přes tichomořský přístav Vladivostok.
Někteří z legionářů si uvědomovali, jak daleká a strastiplná cesta je čeká. Byl mezi nimi například i herec Zdeněk Štěpánek, který v roce 1919 stanul na březích největšího evropského veletoku: „Přiblížili jsme se k máťušce Volze, bylo ji cítit přímo ve vzduchu… Na druhém břehu, daleko v mlze, viděl jsem malý vláček, vypadal jako dětská hračka. Tam na druhém břehu začíná vlastně Ural a za Uralem Sibiř. Tam na druhé straně, v modravé dálce, nás očekává Asie…“
Zpočátku byly vztahy velení legií se sovětskou vládou korektní. Po uzavření brestlitevského míru se ovšem situace zkomplikovala. Masaryk původně odmítal myšlenku angažovat obě divize legií v tažení proti bolševikům. Sovětská vláda však začala přednostně dopravovat na západ zajatce Centrálních mocností a transporty s Čechoslováky směřující opačným směrem se na čas úplně zastavily. Legionáři proto museli vzít osud do svých rukou.
Po několika incidentech vyvolaných sovětskými orgány českoslovenští legionáři ovládli do konce srpna 1918 sibiřskou železniční magistrálu v délce 3000 km. Poté, co dostali zprávu o vyhlášení samostatného Československa, však začali pochybovat o smyslu bojů s Rudou armádou kdesi v Povolží či na Urale. Chtěli domů, museli se však obrnit trpělivostí. Námořní evakuace legií z Ruska skončila až 2. září 1920, kdy z Vladivostoku odplul poslední transport.
K dokreslení této cesty vám i dnes poskytneme autentické fotografie novin a momentky z cesty od našeho rodáka, opět s původním popiskem majitele. Mimochodem jen tak pro zajímavost, majitel sám se nachází na úvodní fotografii.
Větrný mlýn v Rusku:
Vladivostok:
Sharbin v Číně:
Panamský průplav:
Ostrůvek v Tichém oceánu:
Věřím, že tyto momentky a pohlednice vám přiblížili dlouhé putování legionářů. V dalším pokračování vám také ukážeme jejich vlastní bojovou činnost na Ruské frontě.
Za Týnecké patrioty Zdeněk Vondrák