Dnes si připomínáme výročí osvobození Československé republiky od nacismu.
Málo kdo dnes již ví, že poslední bitva na našem území se neodehrála v Praze 9.5.1945, ale nedaleko od nás a to u Příbrami.
O této události se nám povedlo nalézt skvělý článek a to přímo na oficiálním webu našeho Středočeského kraje a zde vám ho přinášíme:

Poslední výstřely 2. světové války

Na západě Čech byla situace v květnu 1945 celkem přehledná a Američané postupně osvobozovali území až po demarkační čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice dojednanou se Sovětským svazem.

Ve středních Čechách však dostaly události tragický spád. Vypuknutím četných povstání německá východní fronta ztratila bezpečný týl. Německé velení nařídilo okamžitě přesunout maximum mužů z východní fronty na západ. Od 7. května se z východu místo osvoboditelů začaly valit frontové divize skupiny armád Mitte (Střed).

Pro povstalecké jednotky a kraj to znamenalo katastrofu. Větší část Čech a polovina Moravy se topila v krvi rozsahem srovnatelným snad jedině s třicetiletou válkou. Konětopy u Mělníka a několik dalších obcí lehlo popelem. Německé jednotky začaly ustupovat k americkým liniím. Sověti začali pronásledovat ustupujícího nepřítele. Ve Středočeském kraji vše komplikovalo to, že v něm měly Wehrmacht či SS řadu dislokací a výcvikových prostorů, např. v Prosečnici, a na dalších místech. V Kladně, Kolíně, Mladé Boleslavi sídlily také prapory policejního pluku Schutzpolizei Böhmen a další ozbrojené jednotky např. gestapa.

7. května pronikl 1. ukrajinský front na levý břeh Labe do hloubky 60 kilometrů a postupoval na Prahu. Boj měl často povahu střetnutí s předním nebo zadním vojem a ničení německých kolon, protože ty se táhly napříč postupu Rudé armády. Sovětské letectvo se snažilo zabránit německému ústupu, a tak 9. května bombardovalo důležité dopravní uzly, Mladou Boleslav nebo Mělník. V Mělníce zahynulo 27 a v Mladé Boleslavi 200 českých civilistů a náletům padla za oběť i mladoboleslavská automobilka. I po náletech však zůstala města průjezdná.

9. května Američané přestali brát zajatce a uzavřeli demarkační čáru. Prchající německé jednotky se začaly hromadit na silnicích vedoucích na západ. Situace se proto na řadě míst kraje o to víc přiostřila.

Dramatickou podobu nabrala souhrou nejrůznějších okolností v prostoru Slivice–Milín na Příbramsku. V dějinách válečnictví je událost známa jako Bitva u Slivice, bitva posledních výstřelů 2. světové války v Evropě. Dnes zde stojí nenápadný památník, který připomíná protismyslnost hrůz války vyvolané lidskou zlobou a zvrácenou ideologií.

Památník odhaluje válečnou absurditu v plné nahotě a šílenosti. 11. a 12. května se celý svět už nejmíň čtyři pět dní radoval, že války je konec. Jen pár desítek kilometrů odtud se život jinde v Čechách vracel do mírových kolejí. V pražských ulicích již metaři dávno zametli poslední uvadlé kytice šeříků, které lidé házeli rudoarmějcům. A zde čeští vlastenci a partyzáni, sovětští i američtí vojáci společně bojovali proti Wehrmachtu a esesákům, kterým stále ještě nedošlo, že jejich běsnění je konec.

Vše nejvíc odnesli obyčejní lidé – civilové na Příbramsku, kteří se stále ještě nemohli svobodně nadechnout. Pořád je totiž decimovali němečtí vojáci, vraždili a ničili v poslední agonii každého a vše, co jim pod ruku přišlo. Neštítili se ničeho.

Odzbrojit zbytky po zuby ozbrojených vraždících fanatických jednotek, které se za každou cenu chtěly probít na západ – to byla formálně věc Rudé armády. Čeští civilisté i Američané mohli přihlížet a čekat, jak to dopadne. Vždyť už byl mír. Kapitulace platila. Ale právě tehdy a zde se projevily vlastnosti, díky nimž bylo válečné zlo poraženo. Vlastnosti jako statečnost, odpovědnost, svědomí, odhodlání. Zlu totiž nelze nečinně přihlížet a čekat, jak si s ním někdo jiný poradí. A tak na zakopané německé jednotky zaútočili partyzáni z brigády Smrt fašismu a dobrovolníci z Příbrami a okolí. Až dlouho poté, skoro o den později, dorazily sovětské a americké jednotky. Tenkrát bojovali všichni „spojenci“ skutečně a doslova bok po boku. Možná poprvé a naposledy.

Na tři a půl tisíce padlých spojenců a českých vlastenců během jednoho dne a vlastně už v době formálního míru – to byla ta nejkrutější tečka za zločiny války. Tečka, kterou by si nevymyslel žádný dramatik.

Desítky nenápadných pomníčků a pamětních desek rozesetých po Příbramsku připomínají tragické krveprolití na konci války.

Památník ve Slivici  -Milíně dnes připomíná, že zlo, kterému kdykoliv dovolíme rozpoutat své běsnění, nikdy dobrovolně neskončí. Nezastaví ho žádná slova, proklamace, papíry a dohody. Zlo musí být vždy zničeno až do úplného konce. Jinak bude znovu zvedat hlavu a znovu se pokoušet o návrat. Proto je památník ve Slivici–Milíně jedním z nejdůležitějších ve Středočeském kraji, v celé české zemi, v celé Evropě.

Za Patrioty Týnecka vystavil Zdeněk Vondrák