V tomto článku vás chci seznámit s pohnutým osudem Týneckého rodáka pana Josefa Čečila. Domnívám se, že tento člověk je právem nazýván hrdina:
Čečil Josef 9.4.1908-24.12.1981
Čečil Josef se narodil v Týnci n. Sázavou v rodině drážního zaměstnance a jeho ženy, porodní asistentky. Základní školu absolvoval v Týnci nad Sázavou a po té přešel na reálné gymnázium v Praze. Toto studium však nedokončil a odjel za svým strýcem do Austrálie, kde se živil jako profesionální tenista. Osvojil si dobrou znalost anglického jazyka i tamního prostředí. Po dvou letech se vrátil a nastoupil jako zaměstnanec u velké farmaceutické firmy Prášek v Běchovicích u Prahy, jejíž ředitelství sídlilo v Praze na Václavském náměstí. U této firmy se záhy vypracoval na jednu z vedoucích pozic.
Na začátku druhé světové války odmítl odchod s rodinou do zahraničí, kde dostal pracovní nabídku. V průběhu války se pak aktivně zapojil do protifašistického odboje. Jako reprezentant farmaceutické firmy, který měl na starosti distribuci léků, hodně cestoval po tehdejším protektorátu a pomáhal zásobovat nemocnice i ambulance trpícími zoufalým nedostatkem léčiv. Pro dětské oddělení nemocnice v Benešově dokázal sehnat např. Penicilin, který byl tehdy vzácností. Stejně tak pomohl komukoliv, kdo potřeboval obstarat nějaký potřebný lék, který nebyl k mání. Nikdy za svou pomoc nic nepožadoval ani nepřijal. V rámci svých pracovních cest také tajně převážel zbraně určené pro protifašistický odboj. Byl ve spojení s partyzány.
Po druhé světové válce pracoval u Slovakofarmy. Výhodnou nabídku odchodu do zahraničí-Švýcarska- odmítnul, přestože práce ve světoznámé farmaceutické firmě byla finančně lukrativní a pracovně velmi prestižní záležitostí. Po komunistickém převratu se zapojil do protikomunistického odboje. Jeho úkolem bylo převážet ty, kterým hrozila komunistická perzekuce na místa utajovaného pobytu. Tak mohl být po etapách realizován jejich ilegální útěk za hranice. Jedním z těchto míst byl i statek u Postupic, kde rodina Lehkých ukrývala ty, kterým hrozila likvidace. Komunistická bezpečnost však některé členy na podkladě udání odhalila, jeden z nich se pak ukrýval tajně po celý rok u Čečilů na půdě. Jeho úkryt byl prozrazen na podkladě udání. O něco později byl J.Čečil odvezen státní bezpečnostní, obviněn z velezrady a odsouzen komunisty v roce 1954 k trestu smrti. Tento trest byl pak změněn na doživotní trest, po amnestii pak opět změněn na 10 let. Pro těžké onemocnění byl ze zdravotních důvodů propuštěn po 6 letech věznění a práce v uranových dolech.
Podařilo se mu uzdravit, byť ne zcela. Do konce života pak pracoval jako stavební dělník.
Práce v uranových dolech byla práce, kdy vězňové dolovali uran holýma rukama v chatrném oblečení s chabou stravou.
Za údajné projevy odporu museli vězňové stát v mrazu po celou noc bez spánku venku jen nejnutnějším oblečení. Ti co pokusili z tábora utéct, byli postříleni. Ti co nezemřeli, byli v mrazu po celou noc poléváni studenou vodou, aby zmrzli. Toto museli provádět jejich spoluvězni. Pokud by odmítli, čekal by je stejný osud. Návštěvy rodiny měli vězňové povoleny jen 1x ročně.
Ve vězení se zrodila také řada celoživotních přátelství. Mezi přáteli a spoluvězni J.Čečila byly známé osobnosti jako např. generál Paleček, arcibiskup p. Beran, Dr. Sobička a jiní. Velkým celoživotním přítelem byl i Ferdinand Peroutka, u Čečilů častý host.
Desítky lidí, které pomohl zachránit před komunistickou likvidací útěkem do zahraničí mu vděčí za život.
Josefa Čečila si pamatují lidé jako otevřeného, společenského, zásadového a také elegantního a noblesního člověka s velkým osobním charisma. Vynikajícího tenistu, se smyslem pro rázovitý humor. Jeho první ženou byla Zdeňka Hemmerová, oblíbená učitelka na zdejší škole, která zemřela v mladém věku. Jeho druhou žena byla Vilemína Rollová, která byla jazykově nadaná. Její život nebyl jednoduchý, věděla, že manžel riskuje mnohdy nejen život svůj, ale celé rodiny. V době, kdy její muž byl v komunistickém vězení byla ve velmi těžké situaci-na starosti měla 3 děti, které musela sama uživit. Nikdo ji nechtěl zaměstnat, byla přece manželkou „velezrádce“. Dětem, které byly studijně nadané nebylo umožněno studovat a tak není divu, že v roce 1968 obě starší /v té době plnoleté/ odešly do zahraničí.
Po své smrti v 90 letech byl Josef Čečil a jeho rodina plně rehabilitováni. Jeho osobnost je celoživotně spjata s jeho milovaným Týncem a proto si zaslouží své čestné místo mezi těmi, na které může být toto město pyšné.
Neměli bychom zapomínat na ty, kteří tvořili historii toho města. Ani na všechny zrůdnosti fašistického i komunistického režimu a na jejich oběti.
MUDr. Alice Čečilová, za Týnecké patrioty s úctou a pokorou děkuje Zdeněk Vondrák