Autor: Patriot Z.

Nezdá se vám nadpis nějaký divný nebo zavádějící ?
Může se tak jevit, vždyť přeci Týnec všichni dobře známe, nějaké mosty tu evidentně jsou, ale co ten tunel?

Zřejmě více lidí napadne, že se jedná o nějaký tunel „ekonomický“ a tudíž spíše nehmotný nebo o nějaký podjezd – tunýlek, ale ne, já mám na mysli tunel opravdový a skutečný.
A skutečný tunel, jak se vlastně definuje? Délkou, hloubkou nebo jinak?

Wikipedie uvádí že „tunel je dopravní stavba, která vede pod zemí skrz krajinou vyvýšeninu, pod mořem, říčním tokem či městem. Obvykle slouží pro silniční, kolejovou nebo pěší dopravu. Vodní tunely vybudované k přivádění nebo odvádění vody se někdy označují též jako štoly. Železniční i silniční tunely i prostory metra ve válečných dobách mohou posloužit též jako protiletecké kryty pro obyvatelstvo nebo pro válečnou výrobu. Výstavba tunelu se nazývá tunelování. Metaforicky přenesený význam slova tunelování se stal označením pro druh hospodářského podvodu.“

Zajímavá je v našem případě zmínka o tunelu železničním, protože ten náš je se železnicí spojený. Nejezdí v něm sice vlaky, ale pro železnici se v době její stavby ukázal jako nezbytný a když pak došlo 18. ledna 1897 k slavnostnímu předání úseku trati Čerčany – Požáry (dnešní Prosečnice) do provozu, přes Chrást a tunel vlak projel.
Kdo pozorně četl, tak už pochopil, že se jedná o tunel na uvedeném úseku tehdy nově otevřené tratě a protože jsme v Týnci a jediná uváděná městská část je Chrást, tak nemůže být nikde jinde.

V uvedeném odkazu je tedy o tunelu zmínka jako o propustku. A jde o propustek opravdu pěkný – 25 metrů dlouhý, 2,5 metru široký a 2,5 na jedné a 2,8 metru na druhé straně vysoký.

Tunel zřejmě nebude mít pro město a jeho obyvatele žádné komerční využití, tak proč o něm vlastně tedy vůbec psát?
A proč ne? Přeci každá zajímavá věc, stavba nebo místo, která nám ukazuje místní historii a dovednost našich předků stojí určitě za poznání.

pZ

 

Pokud patříte mezi milovníky záhad, mysterií a legend a hlavně řeky Sázavy, tak vítejte ve městě, které není a nikdy nebylo bránou do Posázaví, ale je tu hezky.

Týnec nad Sázavou ………………… píše se rok 1318, země je rozdírána neustálými spory mezi vyšší a nižší šlechtou, kteří čas od času usedají ke společnému stolu a jsou donuceni řešit spory dohodou.
A to bylo i v případě zločinu vraždy na Zlenicích hradě. Všichni podezřelí: Jan ze Zlenic, vznešený pán Zdeslav ze Šternberka, Beneš z Konopiště, Ctibor z Kožlí a Zdislav z Mrače, se zde u nás na Týneckém hradě sešli u pana Oldřicha z Týnce a podrobili se zde Božímu soudu s černým kocourem, pod bedlivým dohledem královského popravčího Petra Ptáčka.

Přítomní pánové byli zavedeni do temné hradní místnosti, ze které svítily jenom dvě velké zelené oči. Když se rozkoukali v šeru, poznali, že uprostřed místnosti, která byla hradní mučírnou, sedí na dřevěném špalku jehož účel si mohli domyslet,  veliký černý kocour.
Páni se pokřižovali a očekávali jakou zkoušku jim správce uloží. Konečně Oldřich z Týnce promluvil „Zavedl jsem vás sem na zkoušku, abych se přesvědčil, že jste mluvili pravdu a co by ještě mohlo posloužit k vypátrání zlenického vraha. Černý kocour, kterého zde vidíte má kouzelnou moc. Kdo se ho dotkne a nemluví přitom pravdu, zůstane mu na ruce černé znamení.“
Poté všichni z mučírny odešli a jednotlivě přicházeli pohladit kocoura. Když všichni vykonali tento tajemný akt, nechal pan Oldřich z Týnce zapálit louče a rázně zavelel „Ukažte mi všichni ruce!“ Páni uposlechli a ruce ukázali. Měli ruce černé, jen jeden měl ruce čisté – byl to zlenický vrah. Popravčí se usmál a přece na tom není nic kouzelného, kocour byl zaprášen sazemi a kdo měl zlé svědomí, bál se kocoura pohladit a ruce mu zůstaly čisté. To je celý ten zázrak.
Mnoho let usiluji o to, aby na hradním  nádvoří u muzea  byla instalována bronzová socha Černého kocoura na kamenném podkladu. Chtěl jsem, aby se tato legenda uvedla ve známost, byla po boku Blanických rytířů, Františkolázeňského Amorka a pokud bychom chtěli být evropští, tak třeba jako Malá mořská víla v Kodani či bruselský čurající chlapeček a další. Zatím k tomu není ochota a duch Černého kocoura tak dál bloudí sklepením týneckého hradu a čeká a čeká a čeká….
Příště představím další týneckou legendu – legendu o Jeptišce a pak někdy legendu o vílách a pokladu na hradě Zbořený Kostelec.
Antonín Krch

Poznámka:
Trochu jsem váhal, kam tenhle příspěvek zařadit, zda do historie nebo Týneckého dění. Myslím si, že do historie patří spíše fakta. Tahle legenda tak určitě patří do Týneckého dění. Máme krásné město a proč vymýšlet něco nového, když můžeme využít vlastní historii, staré legendy i lidové povídačky.
Z tohoto pohledu si osobně velmi vážím každého, který zcela nezištně propaguje vlastní město a jsem hrdý na to, že sám můžu touhle cestou pomáhat.

pZ