Autor: Patriot Z.

Dnešní úvodní foto je medaile za hrdinství, kterou obdržel v roce 1997 pan generálmajor v.v. ing. Alois Olšan (21.6.1925 – 16.4.2005):
– Příslušník Svobodova Československého armádního sboru v Sovětském svazu a účastník bitvy u Sokolova
– Od roku 1945 náčelník štábu dělostřeleckého oddílu 3.dělostřeleckého pluku
– V roce 1974 z politických důvodů propuštěn z armády
– V roce 1990 plně rehabilitován
Držitel vyznamenání jako je ČS. medaile za chrabrost před nepřítelem, ČS. válečný kříž 1939 apod.

Mnoho z vás jistě napadne otázka, co má společného medaile za hrdinství, Alois Olšan a srpen 1968 na Týnecku. Je toho, jak ukáži níže, překvapivě víc než by se na první pohled zdálo.

V minulém článku k výročí 21. srpna 1968, se objevila kratičká zmínka o Lešanských kasárnách s poznámkou o možné vojenské konfrontaci v nich.
Nejde přitom jen o jejich blízkost Týnci, ale i o lidi tam tehdy pracující a sloužící, ať už to byli civilní zaměstnanci z Týnecka nebo důstojníci, kteří zde také bydleli.
V posádce Lešany bylo od podzimu 1950 dislokováno velitelství 33. protitankové brigády, vytvořené na základě původního velitelství 1. dělostřelecké brigády z Rokycan. Velitelství 33. protitankové brigády byly podřízeny 207. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan ze Slaného), 208. protitankový pluk „Dukelský“ (redislokovaný do Lešan z Hradce Králové) a 209. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan z Bučovic).
Brigáda podléhala Velitelství dělostřelectva MNO.
V květnu 1955 33. protitanková brigáda obdržela historický název „Bělocerkevská, Jaselská, Prešovská, Popradská“ a zároveň se uskutečnilo přečíslování a přejmenování jednotlivých pluků (207. na 4. „Jaselský“, 208. „Dukelského“ na 2. „Bělocerkevský“, 209. na 7. „Fatranský“).
Na podzim 1956 byla brigáda předána do složení vojsk 1. vojenského okruhu a v létě roku 1958 do kompletu nově vytvořené 4. armády.
Při reorganizaci v září 1961 došlo ke zrušení 7. „Fatranského“ protitankového pluku. Od roku 1963 byl počet pluků v brigádě opět zvýšen na tři, převedením 217. protitankového pluku od rušené 203. protitankové brigády a přemístěného do Lešan z Rokycan.
Na podzim 1967 proběhla vnitřní reorganizace brigády, v jejímž rámci zanikly 2. „Bělocerkevský“ a 4. „Jaselský“ protitankový pluk. Brigádu nadále tvořily 217. protitankový pluk a čtyři protitankové oddíly (2. „Bělocerkevský“, 4. „Jaselský“, 6. a 7. „Fatranský“). Protitanková brigáda pak zanikla v srpnu 1969.
Z těchto údajů je zřejmé, že v Lešanech byla umístěna celkem významná posádka protitankových zbraní a jako taková byla pro tanková vojska velmi nebezpečná.
I když jsou uváděné počty invazních tanků na tehdejší a vlastně i na dnešní dobu vysoké, musíme si uvědomit, že se jednalo o celkové počty obrněné techniky v celém tehdejším Československu a odhodlaná a vycvičená jednotka pod kvalitním vedením mohla způsobit jednotlivým oddílům tanků vysoké ztráty.
Důležitost toho si zřejmě uvědomovalo i spojené velení invazních vojsk.
Dnes již asi nezjistíme, zda vojenský velitel Sovětských jednotek měl příkaz kasárna obsadit nebo na ně „pouze“ dohlédnout. Nevíme ani, zda byl seznámen s personálním obsazením jejich velitelství, přesto si počínal velice opatrně a umístil své obrněné jednotky na druhém břehu Sázavy v prostoru lomu.
A zde si dovolím použít přepis vysílání Českého rozhlasu z 23.8.2008:

„Další účastník druhé světové války plukovník Alois Olšan, který bojoval ve Svobodově armádě na východní frontě, velel 33. protitankové brigádě posádce v Lešanech na Sázavě. On odmítl vydat svou posádku okupantům, dokonce třem bateriím dal rozkaz k zaujetí palebných postavení s ostrým střelivem, nechal zavést granáty do palpostů a nenechal se přesvědčit ani svými nadřízenými, aby byl okupantům po vůli. Samozřejmě i tento člověk byl vyhozen z armády“.

Pamětníci dokonce uváděli, že sovětský velitel když zjistil, že proti němu při jednání stojí frontový voják, své chování velmi změnil a byl vstřícnější vzájemné dohodě, která celý incident bez možného boje a s tím spojeného krveprolití vyřešila.
Neústupný postoj tehdejšího velitele plk. Aloise Olšana nebyl v tehdejší pohnuté době ojedinělý, přesto je pro nás jistě historicky zajímavý svou bezprostřední blízkostí s možnou účastí našich obyvatel.

Za Týnecké patrioty Zdeněk Vondrák

Tak tu máme zase srpen a ten letošní je opravdu horký.
Naštěstí „jen“ teplotami, ale to je zřejmě pořád lepší než v roce 1968, kdy došlo k tzv. vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Z tohoto důvodu je dobře symbolický úvodní obrázek, kdy bílé pruhy na vojenské technice označovali pro případ boje invazní vojska a „vlnky“ na kamenném obrubníku jsou pozůstatky po přejezdu tanku.
Pro objektivní informovanost je nutné ovšem připomenout že nešlo jen o tzv. „rusáky“ (sovětské vojáky), jak v současné době převažuje veřejné mínění, ale o vojáky armád z více zemí.
Jak uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila ve 23.00hod v noci z 20 na 21. srpna čs. hranice.
Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu.
V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica.
Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na:
– 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska,
– 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR,
– 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska,
spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků.

I na Týnecku tato rušná doba samozřejmě neprošla nepovšimnuta.
Přímo v bezprostředním okolí Týnce byla dislokována sovětská vojska ve Václavicích a na strategickém místě u Netvořické křižovatky, kde byl postavený velký vojenský tábor.
Zda k tomu došlo z důvodu kasáren ČS. lidové armády v Benešově a Lešanech nebo blízkosti dvou na tehdejší dobu velkých a významných průmyslových továren JAWA a METAZ dnes už není známo. Mohlo také jít jen o obklíčení našeho hlavního města nebo součet všech možností.
Přesto se v této souvislosti dají najít i celkem zajímavé okolnosti jako je například to, že vojenské jednotky sovětské armády neobsadili fyzicky Lešanská kasárna. Zda k tomu neměli rozkazy nebo ustoupili před přímou bojovou konfrontací, která bezprostředně v těchto místech hrozila, se dnes už asi nedozvíme.

I v Týnci se také v těchto dnech našli lidé, kteří chtěli veřejně vyjádřit svůj názor na tyto události. Do akcí proti invazním vojskům se zapojila značná část tehdejší omladiny – pod hotelem, kde v minulosti stály kiosky, hořely pneumatiky, což projíždějící vojáky velmi znervózňovalo – psaly se nápisy na vozovku pod dnešním kulturním domem, pověsili se transparenty na ploty u Juklů v ruštině „Kontrarevolucia nět“, „Iditě damoj“ apod.
Dokonce bylo nad vojenskou kolonu na mostě vystřeleno ze signální pistole a rachejtle způsobila u vojáků zmatek, kulomety se ježily a mířily na všechny strany.
V budově výměníku v sídlišti jednu chvíli působila vysílačka Čs. rozhlasu (tento fakt je velice málo známý), která se stále operativně přesouvala, aby nedošlo k jejímu zaměření.
Jako kluk jsem vždy když jsem šel k řece pod železničním mostkem viděl nápis na tomto mostku „TO NENÍ SPRAVEDLNOST“ a přemýšlel o jakou spravedlnost se asi jedná. Tento nápis cca před 10 lety již definitivně zmizel, přesto si ho pamětníci stále vybavují.
Více patrný je nápis na tarasu vedle domu U Heřmanů.
Zblízka jsou ještě rozeznatelná písmena nápisu SVOBODA – MÍR.

 

Další památka z této doby je také nápis, který je dnes nejvíce zřetelný. Nachází se na zdi domu č.p. 264 v Jílovské ulici a je celkem stručný, je na něm totiž jen příjmení tehdejšího generálního tajemníka KSČ Alexandera Dubčeka – DUBČEK.

Je z podivem, že tento nápis přečkal do naší doby všechna léta normalizace, kdy každá zmínka o srpnu 1968 byla striktně umlčovaná a vymazávaná a můžeme tak ještě dnes vidět autentické stopy tehdejší pohnuté doby.

Za Týnecké patrioty zavzpomínal Antonín Krch a Zdeněk Vondrák.

 

 

V tomto článku vás chci seznámit s pohnutým osudem Týneckého rodáka pana Josefa Čečila. Domnívám se, že tento člověk je právem nazýván hrdina:

Čečil Josef 9.4.1908-24.12.1981
Čečil Josef se narodil v Týnci n. Sázavou v rodině drážního zaměstnance a jeho ženy, porodní asistentky. Základní školu absolvoval v Týnci nad Sázavou a po té přešel na reálné gymnázium v Praze. Toto studium však nedokončil a odjel za svým strýcem do Austrálie, kde se živil jako profesionální tenista. Osvojil si dobrou znalost anglického jazyka i tamního prostředí. Po dvou letech se vrátil a nastoupil jako zaměstnanec u velké farmaceutické firmy Prášek v Běchovicích u Prahy, jejíž ředitelství sídlilo v Praze na Václavském náměstí. U této firmy se záhy vypracoval na jednu z vedoucích pozic.
Na začátku druhé světové války odmítl odchod s rodinou do zahraničí, kde dostal pracovní nabídku. V průběhu války se pak aktivně zapojil do protifašistického odboje. Jako reprezentant farmaceutické firmy, který měl na starosti distribuci léků, hodně cestoval po tehdejším protektorátu a pomáhal zásobovat nemocnice i ambulance trpícími zoufalým nedostatkem léčiv. Pro dětské oddělení nemocnice v Benešově dokázal sehnat např. Penicilin, který byl tehdy vzácností. Stejně tak pomohl komukoliv, kdo potřeboval obstarat nějaký potřebný lék, který nebyl k mání. Nikdy za svou pomoc nic nepožadoval ani nepřijal. V rámci svých pracovních cest také tajně převážel zbraně určené pro protifašistický odboj. Byl ve spojení s partyzány.
Po druhé světové válce pracoval u Slovakofarmy. Výhodnou nabídku odchodu do zahraničí-Švýcarska- odmítnul, přestože práce ve světoznámé farmaceutické firmě byla finančně lukrativní a pracovně velmi prestižní záležitostí. Po komunistickém převratu se zapojil do protikomunistického odboje. Jeho úkolem bylo převážet ty, kterým hrozila komunistická perzekuce na místa utajovaného pobytu. Tak mohl být po etapách realizován jejich ilegální útěk za hranice. Jedním z těchto míst byl i statek u Postupic, kde rodina Lehkých ukrývala ty, kterým hrozila likvidace. Komunistická bezpečnost však některé členy na podkladě udání odhalila, jeden z nich se pak ukrýval tajně po celý rok u Čečilů na půdě. Jeho úkryt byl prozrazen na podkladě udání. O něco později byl J.Čečil odvezen státní bezpečnostní, obviněn z velezrady a odsouzen komunisty v roce 1954 k trestu smrti. Tento trest byl pak změněn na doživotní trest, po amnestii pak opět změněn na 10 let. Pro těžké onemocnění byl ze zdravotních důvodů propuštěn po 6 letech věznění a práce v uranových dolech.
Podařilo se mu uzdravit, byť ne zcela. Do konce života pak pracoval jako stavební dělník.
Práce v uranových dolech byla práce, kdy vězňové dolovali uran holýma rukama v chatrném oblečení s chabou stravou.
Za údajné projevy odporu museli vězňové stát v mrazu po celou noc bez spánku venku jen nejnutnějším oblečení. Ti co pokusili z tábora utéct, byli postříleni. Ti co nezemřeli, byli v mrazu po celou noc poléváni studenou vodou, aby zmrzli. Toto museli provádět jejich spoluvězni. Pokud by odmítli, čekal by je stejný osud. Návštěvy rodiny měli vězňové povoleny jen 1x ročně.
Ve vězení se zrodila také řada celoživotních přátelství. Mezi přáteli a spoluvězni J.Čečila byly známé osobnosti jako např. generál Paleček, arcibiskup p. Beran, Dr. Sobička a jiní. Velkým celoživotním přítelem byl i Ferdinand Peroutka, u Čečilů častý host.
Desítky lidí, které pomohl zachránit před komunistickou likvidací útěkem do zahraničí mu vděčí za život.
Josefa Čečila si pamatují lidé jako otevřeného, společenského, zásadového a také elegantního a noblesního člověka s velkým osobním charisma. Vynikajícího tenistu, se smyslem pro rázovitý humor. Jeho první ženou byla Zdeňka Hemmerová, oblíbená učitelka na zdejší škole, která zemřela v mladém věku. Jeho druhou žena byla Vilemína Rollová, která byla jazykově nadaná. Její život nebyl jednoduchý, věděla, že manžel riskuje mnohdy nejen život svůj, ale celé rodiny. V době, kdy její muž byl v komunistickém vězení byla ve velmi těžké situaci-na starosti měla 3 děti, které musela sama uživit. Nikdo ji nechtěl zaměstnat, byla přece manželkou „velezrádce“. Dětem, které byly studijně nadané nebylo umožněno studovat a tak není divu, že v roce 1968 obě starší /v té době plnoleté/ odešly do zahraničí.
Po své smrti v 90 letech byl Josef Čečil a jeho rodina plně rehabilitováni. Jeho osobnost je celoživotně spjata s jeho milovaným Týncem a proto si zaslouží své čestné místo mezi těmi, na které může být toto město pyšné.
Neměli bychom zapomínat na ty, kteří tvořili historii toho města. Ani na všechny zrůdnosti fašistického i komunistického režimu a na jejich oběti.

MUDr. Alice Čečilová, za Týnecké patrioty s úctou a pokorou děkuje Zdeněk Vondrák