Dnes se opět vrátíme k našim hrdinům.
V článku si tak připomeneme nejen poslední statečný boj našich parašutistů po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kteří se proti velké přesile nevzdali a všichni tak 18. června 1942 padli, ale připomene si v této souvislosti opět i našeho místního hrdinu – Rudolfa Šobíška z Pecerad:
Na první pohled se od sebe můžou životní osudy lidí při této příležitosti lišit, přesto jsou si však souhrou tehdejších okolností podobné a dokonce je možné, že se protagonisté a jejich rodinní příslušníci osobně i potkali.
Vždyť parašutisté se stejně jako Rudolf zúčastnili bitvy o Francii, mohli se potkat i při službě v Anglii a nejsmutnější setkání se mohlo uskutečnit mezi rodinnými příslušníky v lágru ve Svatobořicích, kde byli internováni i rodiče Rudolfa…
O atentátu je dnes možné nalézt mnoho informací v různých mediích, mi vám dnes nabídneme ovšem věci zatím nikde nezveřejněné.
Jde o zápisky Rudolfovi sestry, paní Vlasty Dřízhalové s využitím originálních fotografií.
Přesto, že se jedná „jen“ o pár vět a fotografií, je z nich poznat sílu člověka, který se rozhodl nejen za svou svobodu bojovat a nevzdávat se:
V březnu 1939 naše republika obsazena Němci. Bylo ošklivé počasí, padal sníh.
Rudolf odešel v dubnu 1939. V r. 1942 psal z Jugoslavie.
V r. 1940 bojoval ve Francii a když Němci dobyli Francii, z jejich Čsl. pluku ze 2000 vojáků (bojovali u Paříže) zbylo polovic.
Těžce zraněn po výbuchu bomby, přeraženy obě nohy a jeho kamarád zraněnou hlavu. Kamarádi je považovali za mrtvé a odebrali jim doklady. Když jim vesničani přišli na pomoc, zjistili že oba žijí, pomohli jim z trosek a umožnili jim útěk před Němci.
Bratr těžce raněn řídil motocykl s kamarádem, trvalo to 3 týdny než se dostali do Marseil na jih Francie, kde je nalodili na loď a odvezli do Anglie. 311. bombardovací peruť.
Velitel řekl Rudolfovi „dnes nepoletíš, abys ses mohl vrátit a říci všem pravdu“. Tenkrát velitel padl.
Rudolf se vrátil v srpnu 1945, byli jsme v Praze, ale Rudolfa jsme nepoznali, až v Ruzyni.
V r. 1948 odešel znovu, protože jim hrozilo zatčení, protože byli „zápaďáci“, ale tak svět odplácí. Dnes nedostal ani vísum, aby se mohl vrátit domů.
(Podle vyprávění. Bylo toho mnoho, ale je to zbytečné).
Jsem osobně rád, že můžeme alespoň touto formou poděkovat všem za jejich hrdinství a zdůraznit, že by jsme neměli nikdy zapomenout.
Za Patrioty Týnecka Zdeněk Vondrák s laskavým svolením a přispěním manželů Dřízhalových.